figurka

Když vypukla první světová válka, poznamenal si na srbské frontě „zuřivý novinář“ Egon Erwin Kisch do svého deníku: „Pořád stejné žrádlo, polévka a hovězí maso, mě už úplně zničilo. A když jsem dostal povidlovou buchtu, vytryskly mi pohnutím slzy.“ Podmínky vojáků na frontě se ale v průběhu dalších měsíců jenom zhoršovaly. Po několika měsících strávených věčnými přesuny a poznamenán několika krvavými bitvami na Soči označil malíř a spisovatel Josef Váchal sebe a své spolubojovníky za „zatracence, modlící se výhradně k teplu, chlebu a pohlaví“. Josef Váchal se v nekonečných chvílích beznaděje upínal ke kreslení a malování, podobně jako celá řada dalších umělců, kteří se ocitli tváří v tvář krutostem války. Složité kompozice a výrazy tváří vystavených figurek vojáků dokládají, že jejich autorem byl talentovaný a poučený sochař. Formou i výrazem se blíží dílům Jana Štursy, který na východní frontě strávil několik let. ///

When the First World War broke out, Egon Erwin Kisch, known as the "furious journalist", noted in his diary on the Serbian front: "The same lousy food, soup and beef, has completely destroyed me. When I got a sweet bun, I burst into tears." But the conditions of the soldiers at the front only worsened over the next few months. After several months spent in perpetual movement and marked by several bloody battles at Sochi, the painter and writer Josef Váchal described himself and his fellow soldiers as "damned men, praying solely for warmth, bread and sex." In endless moments of despair, Josef Váchal turned to drawing and painting, like many other artists who found themselves face to face with the cruelties of war. The intricate compositions and facial expressions of the soldiers' figures on display prove that their creator was a talented and informed sculptor. In form and expression they are close to the works of Jan Štursa, who spent several years on the Eastern Front.